JROCK OBSESSION

Každý mladý, internetově a umělecky založený člověk, který čas od času tančí s bezvládnou Múzou tango a na profilu Lide.cz si z nabídky vybral tu kombinaci vlastností, vedle níž osobnost Da Vinciho bledne na vápno, musí dříve či později dojít k závěru, že životní sen má barvu tabulatur a Japonska.

Ani nás to neminulo. Občanka se sice snaží nesměle tvrdit, že blíže je to k LDN než ke kariéře, ale v dnešní době? Co nespraví skalpel, to dokončí Photoshop. Každý máme naději, dokud máme víru a připojení.

Nazvěme to syndromem „jitrocel chce fušovat do řemesla masozřavkám rodu Nepenthes“ aneb když se jeden cpe tam, kam nepatří, s tím, že slovo cpát má i situaci více odpovídající variantu.

Nejdůležitější věc je módní styl. Všechno ostatní, včetně rakoviny, je natolik podružné, že to počká. Člověk se musí vyprofilovat do nejmenšího detailu, aby publikum zmíralo nadšením, i kdyby zvukaře navštívila teta Mrtvice. V dnešní době, kdy s něčím novým už přijdou snad jen ufoni, stojíme před obzvláště chuťovým problémem - jak být neotřelé a šokovat schopností originality a improvizace. Proto oběhneme Next, New Yorker a Orsay, a přidáme k tomu pár drobností z goth shopů. Ty filozofii oddanější z nás přidají punk loli sukýnku z Hong Kongu, která na ebayi sice vypadala pravá jak jednorožec a zblízka je to koza, která se jednou nepříjemně chytla rohem, ale holky z fóra budou nad photobucketem stejně slintat smajlíky jak o život. Že nakonec vypadáme jako 99% děvčat v rozpětí 14 až nevkus, je jen tím, že ostatní™ jsou pipiny bez názoru, které neví vůbec nic o Visual Kei, a když by byla IN pláštěnka, v níž lekají neonky, budou zverimexy do týdne bez výbavy.

Ve chvíli, kdy máme látkovou image, je na čase přistoupit k hlavnímu aspektu VK hudby, a to je hlava celkově. Styl á la vyděšená panda, která strčila čumák do mísy s borůvkami nezklamal nikdy, a co se týče účesu, platí zásada, že čím víc májka, tím víc vizuál pozitivní. Jedna z kytaristek došla k názoru, že obarvit si hlavu na vitacit, vyztužit silikonem a strčit do zapnutého větráku je také způsob uměleckého dó.

Když už konečně vypadáme jako artisti z vybombardovaného cirkusu a ve tváři připomínáme srny chycené ve světle náklaďáku, je na čase chytit do rukou hudební nástroje a zatvářit se drsně jako Terminátorky z nové výrobní linky SKYNETu. Že náš největší hudební počin byla zatím sushi úprava „Pec nám spadla“, která v garáži vypustila pneumatiky z auta, to vůbec nevadí, protože většina od PS Company si taky vystačí s méně akordy, než má pštros prstů, a bubeník představuje vývojový stupeň mezi PC a robotem. Jediný drobný problém může ztělesňovat zpěvák; majorita neasijských chlapců má tendence vypadat jako parodie na autistického příznivce BDSM a naopak ti, kteří vypadají podezřele dobře, navíc se stínováním testera heroinu, mají pravděpodobně dlouhodobé zkušenosti s Němci v protisměru. Ještě větší zásek představuje hlas; kluk má dvě šance - buď si důrazně promluví s vlastní hypofýzou nebo se naučí frázovat v ZOO, ale pak bude riskovat žalobu za vraždu osla somálského. Avšak spása je, že když bude schopný ořezat teploměr, máte z 50% vyhráno i kdyby byl hluchoněmý.

Poslední věc je jazyk. Angličtina je v pohodě, děti na prvním stupni nám rozumí. Co se týče kanji fonetiky, to jsme taky oblíčili. Při nácviku coverů svých VK oblíbenců jsme si obstarali akvárium a několik hrabošů japonských. Víme, že až se zvířátko při refrénu přestane sebevraždit v kolečku, máme vyhráno.

Zbytek za nás už zařídí My Space.

~Crocuta